Divušce

Ať chceme nebo nechceme
všichni jsme tu a tam sprostí 

Píča si poezii
            představuje jako vložku
stačí napsat na nástěnku
nad pisoáry na nemocniční latríně
           Poch va aussi
stačí se pod to podepsat
když loď se potápí
ohlédnout se na vlaštovku
když hoří nad řekou Ohří uhlí řeřavé 

A zatím v koutě v květináči
klečí krásný líce v krvi smáčí 

Byla tu jedna epizoda:
Tak se štítila svého těla
že nepojedla, nepřijala
tak vrhla (ba ne, jen ublije)
přitom zaříkává říkání 

Piš a ať tě to psaní mrzí!
vždyť na palubě jsou všichni druzí
ve frontě na záchranné čluny ze zadnic čtou:
Všichni jsme potomci Próteovi 

Svlékají se před koupelí
hladoví, leč sčetlí
bůh ví, bylo to k pláči
nicméně pokojská roznáší snídaně
nahlas čísla dveří čte – marně
a jen tomu věří, kdo dá jí spropitné
jako že ji zprošťuje vší viny
za pohřešované lžičky jménem Solingen
           za anonymy 

Přitočil se k ní, řekl jí non-galantně
lehněte si na židli
budete mi modelem –
           Dietas

V krbu zapraskala vesla
když ve víru přesýpacích hodin
povodeň podryla svým pluhem vodojem
hle, povadlé kyvadlo času!

Loď se potápí! ale ale!
počkáme v jídelně 

(Běhařovská lhářka, 2009)